Každý den je navštěvujeme. Den, co den, každou chvíli je kontrolujeme jako ledničku, i když víme, že tam nic nového není. Ano, řeč je o sociálních sítích. Co bychom dělali bez takové „ksicht-knihy“, tedy bez Facebooku? Nebyli bychom ničím. Nikdo by nás neznal. Byli bychom neviditelní a nezajímaví. Jaký život by byl, kdyby tu nebyl ten modrý vrabčák zvaný Twitter? Stěžovali bychom si do deníčku? Řečnili na diskuzních fórech? A pak je tu Instagram! Mladé holčiny, co nedávno oslavily patnáctku nyní špulí rty a všude píší jaké jsou modelky. Holky, mám pro vás špatnou zprávu – tato sociální síť z vás vychrtlý ženský předvádějící se na molu neudělá!
 
Je to skličující. Sociální sítě nás drží v hrsti a neustále nutí, abychom s nimi každou chvilku našeho života pracovali. Abychom se zlepšovali. Abychom zvyšovali svou, ale i jejich popularitu. Kolik tzv. „přátel“, které sis našel nebo našla na Instagramu, Facebooku, Twitteru nebo YouTube ti osobně popřeje k narozeninám? Kolik těchto známých si vůbec pamatuje datum tvých narozenin i bez všelijakých notifikací? Na kolik z těchto stovek lidí se můžeš stoprocentně spolehnout a víš, že tě vždy podrží?
 
Na Instagram do svých příběhů každou hodinu strkáme fotky, aby všichni po celém světě věděli, co zrovna děláme a ti, kteří mají nudné životy jen tiše záviděli. Pravidelně tam nahráváme přenádherné fotografie, kterými „fejkujeme“ realitu tím, že na ně aplikujeme trilion filtrů, abychom odstranili to akné, co máme na obličeji nebo vytvořili obrázek přírody jako ze snu. Ovšem v momentě, kdy tuto fotku vyfotíme, upravíme, obohatíme ji o tisíc hashtagů a nahrajeme, vracíme se k stereotypnímu životu jaký, bohužel, máme. Na Instagramu si vytváříme dokonalý svět, ve kterém bychom chtěli žít, ale realita je neskutečně jiná.
 
Časy, kdy jsme každou minutou otravovali přátelé tím, že jsme sdíleli statusy o tom, co zrovna děláme, jsou už dávno pryč. Různé myšlenky, úvahy, názory či nadávky získaly nové úložiště – Twitter. Ze začátku zde píšeme jen sami pro sebe a tajně doufáme, že se k naší schizofrenické konverzaci někdo připojí. Když jsme introverti a ve světě sociálních sítích ještě neumíme chodit, čekáme dlouho. Ještě že jsou tady ty hastagy, co alespoň zvyšují šanci, že si nás někdo všimne… Je to jakési novodobé místo, kde si píšeme deníček, nicméně s rozdílem, že do tohoto deníčku může nahlédnout kdokoliv a kdykoliv jej může nasdílet dál.
 
Sociální sítě jsou úžasné, boží a bůh ví co ještě, ale když si nedáme pozor, můžeme se stát jejich otroky. A to, čím jsme ze začátku byli páni my, může nakonec velet nám. Touha po slávě, po vysokém číslu sledujících či srdíček je neskutečná velká. Je to hnací stroj, který nás nutí a nutí ze sebe ždímat maximum, a dále se snažit. Jak již byl řečeno, skuteční přátelé nejsou na internetu, jsou poblíž nás. A třeba i ve stejné budově nebo o pár desítek metrů dál. Co si vybereš? Popularitu napříč internetem nebo kamarády, kteří tě podrží i v těch nejtěžších chvílích?